Proč se učím italsky?
Každý cizí jazyk si mě přitáhnul z nějakého jiného důvodu a každý mi dává jiný druh uspokojení. Někdy si myslím, že si ten jazyk spíše vybral mne než já jeho.
S italskými slovíčky jsem se pravidělně setkávala na hodinách klavíru. Měla svoje kouzlo, ať už to bylo „lento” nebo „vivace”. Ale k učení italštiny mě to nepřimělo. To až cestování po Itálii, kterou jsem vzala shora dolů – alla ciecia (na pas blind). Stačilo pár základních slovíček a frází a komunikativní Italové zařídili zbytek. Komu by se nechtělo rozumět větám typu „ Che bella!” „Che brava!” A pak taky to jejich skvělé jídlo a víno. Tomu prostě chcete rozumět a objednat si v originále!!
Když jsem se pustila do italštiny včetně gramatiky, už to tak veselé nebylo. Hned ze začátku jsem se cítila zahlcena koncovkami podstatných a přídavných jmen a jejich shodou. Pak to dlouho šlo bez nějakých větších překážek. Až na pokročilejší úrovni se připojil konjunktiv a částice CI a NE. Ale každý jazyk má přece „něco svého” a ono se to časem poddá.
S italštinou mi to nešlo tak rychle a plynule jako se španělštinou, ale „non ho mollato” (nepovolila jsem). Největší skok přišel s pochopením, že bez poslechu to nepůjde a spolu s italianoautomatico jsem díky pravidelnému poslechu překonala poslední překážky. Takže dnes se slušně domluvím a přečtu si i běžnou beletrii v originále. A to mi dělá velkou radost.
Italština se stala součástí mého života per sempre.
Klíčová slova: Italština
Andrea Lippová
30. 5. 2025